Jak zrádná může být zvědavost a anonymita na fb?
Nedávno jsem, jako obvykle navečer, chatovala a najednou přišla žádost o přátelství nějakého kluka. Fotka mi nic neříkala. Poslala jsem mu zprávu, co je zač. Odepsal rychle a krátce. Kámoš mu řekl jméno a prý, že se mu líbím. Byl to kluk ze školy, který mu klidně řekl mé jméno. Jenomže na fotce nevypadal špatně. Zvědavost tedy zvítězila. Žádost jsem potvrdila.
Od té doby jsme si často psali. Dokonce i ve škole. Po krátké době mi navrhnul, jestli bychom se nemohli setkat. Jedna část mého já volala hurá, druhá zase pozooor. Jasně, že nakonec jsme se viděli. Poslal mi adresu, kde bydlí, že prý se sejdeme u něho před domem. Celá natěšená jsem jela za ním. Sama.
Doma samozřejmě nic nevěděli. Pro jistotu jsem to řekla kámoše, ale co by se asi mohlo stát? Ve skutečnosti vypadal líp, než na fotce. Chvíli jsme kecali před domem, ale pomalu se ochlazovalo. Jako pravý gentleman mi nabídnul, že nikdo není doma, že můžeme jít k němu.
A tam to na mě teprve dolehlo. Byla jsem sama v bytě s klukem, kterého jsem vlastně pořádně ani neznala. Dali jsme kafe. Všechno bylo v pohodě, dokud nezačal s těmi oplzlými řečmi. Možná se snažil být zajímavý, ale mě to příjemný moc nebylo. Začal mě osahávat a říkat, jak mi to sluší.
Rozbušilo se mi srdce. Popadla jsem kabát a boty do ruky a co nejrychleji běžela po schodech dolů. Ještě na mě zakřičel, co blbnu, ale já už neměla sílu se ani otočit. Boty jsem si nazouvala až před domem. Jak jsem se dostala domů ani nevím.
Na fb jsem pořád. Jenom od té doby si už líp vybírám lidi….
Ves.
